Rudolf Firkušný

Autor: Richard Pohl

Rudolf Firkušný (11. února 1912, Napajedla – 19. července 1994, Staatsbourg, stát New York, USA) byl český klavírista světového jména.

Dědic nejlepší české hudební tradice sahající až k Dvořákovi a Smetanovi, přímý žák Leoše Janáčka, Viléma Kurze a Josefa Suka, přítel Bohuslava Martinů. Světově nejproslulejší český pianista, který během své sedmdesátileté koncertní kariéry vystupoval v nejvýznamnějších koncertních síních, s nejslavnějšími orchestry i dirigenty, počínaje Kousevickým, Walterem, Klempererem, Szellem, Talichem, Beechamem, Boultem, Mitroupulosem, Leinsdorfem, Wallensteinem a konče Bernsteinem, Maazelem, Giulinim, Mutim, Mehtou, Bělohlávkem, Neumannem, Peškem a Abbadem. Mezi jeho partnery v komorní hře byly legendy jako Milstein, Piatigorsky či Fournier. Jeho nahrávky najdeme v katalogu prakticky všech velkých nahrávacích společností včetně Deutsche Gramophon, Philips, RCA Victor, Decca, VOX, Supraphon a Sony.

Světového úspěchu dosáhl nejen díky geniálnímu talentu (svá studia u Janáčka započal v pěti letech a již v jedenácti letech byl sólistou České filharmonie) a skvělému vzdělání, ale především vytrvalou prací a neustálým sebezdokonalováním. Místo sázení na osvědčené virtuózní kusy si dokázal vydobýt slávu s repertoárem, založeným především na české hudbě a seriózních skladbách klasiků. Byl také skvělým interpretem děl nových autorů a pomohl tak prosadit nejen díla Čechů jako Martinů a Kaprálové, ale také amerických skladatelů Menottiho, Ginastery a dalších.

Kromě tvrdé a poctivé práce to ovšem byly také jeho osobní kvality, které byly tou příčinou, že se dokázal zařadit mezi přední světové pianisty. Firkušný je mnoha pamětníky, s nimiž mám tu čest být v kontaktu (především jeho vlastní studenti z Juiliard School, nejprestižnější umělecké univerzity na světě), jednomyslně vzpomínán jako vzor dokonalého gentlemana – perfektní ve vystupování, oplývající vědomostmi stejně samozřejmě jako etiketou a konverzačními dovednosti (plynně ovládal šest jazyků).

Svěžest atraktivního, nicméně přesto spíše introvertního a rezervovaně plachého mladíka si zachoval až do pozdního věku. Jeho studenti připomínají i jeho zapálený idealismus a osobní vřelost – do přísných a věčnou americkou konkurenčností poznamenaných zdí Juiliard School působil jeho příchod z jeho nedalekého bytu (pár kroků od slavné Lincoln Center Plaza, kde se nachází též sídlo Filharmonie a samozřejmě věhlasná Metropolitní opera) jako zjevení z jiného světa. Vždy příjemný a dobře naladěn, při výuce dokázal pár slovy a praktickými ukázkami nejen pomoci, ale také povzbudit a podpořit studentovu vlastní kreativitu.

A jako interpret byl zcela jedinečný – z romantické školy mu patří smysl pro kantabilitu, espresivní tón, všudypřítomné rubato, odvaha přidat do tempa v rozvášněných pasážích i přesvědčení, že obsah musí vždy předcházet prezentované formě. Ale jinak je to pianista až překvapivě moderní, vyznačující se nesmírně zodpovědným, analytickým přístupem k hudebnímu textu. Jednotlivé části pojí interpret přirozeně a intuitivně do celků, kdy každý malý detail a dílčí vrchol získává na síle a umožňuje tak jasně odkazovat k ostatním prvkům skladby. Sám byl ostatně vystudovaným skladatelem a nebýt jeho příslovečné sebekritičnosti a maximálnímu pracovnímu vytížení, jistě bychom dnes po něm měli výrazné dědictví i v této oblasti.

Nelze také nevzpomenout jeho příkladného vlastenectví. Firkušný se cítil velice spřízněný s myšlenkami nedávno zesnulého prezidenta Havla. V jednom ze svých posledních rozhovorů z USA se svěřuje, jak oba sdíleli rozčarování nad rozpadem Československa. Ovšem on vždy pevně věřil, že nová demokratická země dokáže navázat na tradici, z níž pocházel on sám – tedy masarykovskou „první republiku“. Jeho nesmlouvavý postoj, kdy vytrvale odmítal návrat do země svírané totalitním zřízením znamenal, že bylo jeho jméno od roku 1948 až do listopadu 1989 zapovězené a jeho vynikající zahraniční nahrávky byly dostupné pouze úzkému okruhu tajných obdivovatelů. On, který byl stipendistou prezidenta Masaryka a osobním přítelem Jana Masaryka (jako všichni jeho blízcí byl vždy přesvědčen, že se jednalo o vraždu) a dalších pronásledovaných osobností, se nemohl s tímto stavem smířit. Místo toho se staral o to, aby ve světě zůstalo zachováno to z české kultury, co znamenalo věčné a nezpochybnitelné hodnoty – její hudební dědictví. Janáček (jeho vlastní učitel), Martinů (nejbližší přítel), Dvořák, Smetana a další byli samozřejmou součástí jeho koncertů a dokázal jejich skladby prosadit (i přes jejich evidentní nekomerčnost) do katalogů předních nahrávacích společností.

Jeho letošní výročí je proto významnou událostí, jejíž oslavy právem náleží akademii, která Firkušnému udělila svůj první čestný doktorát a jež hrdě nese v názvu jméno Firkušného učitele, Leoše Janáčka.

Pro pokračování klikněte zde.

 

© 2012 Hudební fakulta JAMU v Brně