Rudolf Firkušný

Rudolf Firkušný (11. února 1912, Napajedla – 19. července 1994, Staatsburg, stát New York, USA) byl český klavírista světového jména.

Narodil se jako nejmladší ze tří dětí v rodině notářského koncipienta Rudolfa Firkušného. Jeho hudební talent projevil záhy, když již ve třech letech začal přehrávat na klavíru lidové nápěvy podle sluchu i s vlastním improvizovaným doprovodem. Po předčasné smrti Firkušného otce se jeho matka i s dětmi (kromě „Rudy“ též Leoše, později slavného hudebního vědce a jejich sestry Marie) přestěhovala do Brna za větší možností obživy.

První hudební lekce získal Firkušný u flétnisty brněnského divadla, ovšem zásadní moment, který poznamenal celou jeho následující uměleckou kariéru bylo setkání se skladatelem Leošem Janáčkem. Obávaný „nepřítel zázračných dětí“, známý jako náladový a kontroverzní učitel byl oproti očekávání malým Rudou zcela nadšen. Po náročné zkoušce, kdy u Rudolfa objevil mimořádně citlivý absolutní sluch prohlásil, že „takový talent se rodí pouze jednou za sto let“. Firkušného pak doporučil ke studiu kompozice, které se ujal sám (chlapec dokonce posléze splnil přijímací zkoušku s vlastním dílem) a klavírní hry, kterou svěřil nejprve Ludmile Tučkové, první interpretce jeho klavírní Sonáty (která též zachránila její text pro následující generace).

Pod Janáčkovým vedením na „varhanické škole“ (od roku 1919 povýšené na konzervatoř, nyní Janáčkovo muzeum) chlapec získal hudební základy ve zcela neobvyklém duchu. Teorii se učil výhradně v souvislosti s praxí. S Janáčkem hráli čtyřručně nejnovější díla světových autorů (Debussyho, Stravinského apod.) i vlastní Janáčkovy skladby, navštěvovali koncertní a operní představení a společně analyzovali partitury. Janáček nikterak nebránil jeho kreativnímu růstu, naopak jej neustále podněcoval k vlastní tvorbě a snažil se jej upozorňovat na skryté souvislosti hudebního i mimohudebního obsahu v kompozici a touze nacházet nová řešení. Zároveň odmítal koncertní turné v „mozartovském“ duchu, ale sám pomáhal s organizací prvních vystoupení mladého pianisty. Malý klavírista, kterému údajně Janáček vždy vykal se mu stal jistou náhradou za ztrátu vlastních dětí. O jeho lásce k „Rudovi“ svědčí i to, že mu k vánocům věnoval noty „Zápisníku zmizelého“, poklad, který Firkušný střežil až do konce života.

Po přijetí na konzervatoř se Rudolf Firkušný stal žákem nejuznávanějšího českého pedagoga té doby, prof. Viléma Kurze, ovšem zpočátku pod vedením jeho ženy, Růženy Kurzové. Jako student Leoše Janáčka se krátce poté stal též žákem pobočky mistrovské třídy konzervatoře – byl tak dokonce na čas studentem třech úrovní – základní (obecné školy), konzervatoře (střední) a vysoké (mistrovské třídy). Po prvním oficiálním recitálu v roce 1920, kdy též improvizoval na téma zadané lidové písně se záhy zařadil mezi největší naděje české interpretace. Po dalších skvělých koncertech, které zaznamenaly mimořádný ohlas hudební veřejnosti byl vybrán k poctě nejvyšší – 14. ledna 1922 se v pouhých deseti letech stal sólistou České filharmonie (hrál Mozartův „Korunovační“ koncert D dur).

Následovala vystoupení ve Vídni, Berlíně, Paříži, jak sólová, ta orchestrální (během konzervatorních studií dokázal nastudovat mnoho koncertů Mozartových i všechny Beethovenovy). Konzervatoř absolvoval v roce 1927 (se čtvrtým koncertem Camilla Saint-Saënse) a později též dokončil maturitu na bučovickém gymnáziu a splnil tak přání Janáčka, který chtěl aby měl chlapec všeobecné vzdělání i prezidenta Masaryka, který na základě doporučení a soukromé audience chlapcovi udělil stipendium pro další zahraniční studium.

České vzdělání dokončil Firkušný v Praze pod vedením Viléma Kurze, zároveň také absolvoval studium kompozice u Josefa Suka, žáka a zetě Antonína Dvořáka a Rudolfa Karla v roce 1929 s vlastním klavírním koncertem.

Díky státnímu stipendiu mohl Firkušný navštívit pařížskou École normale de musique, kde toužil studovat u věhlasného francouzského pianisty, Alfreda Cortota. Byl účastníkem mistrovských tříd Marguerite Longové i Yvese Nata, nicméně když přišel za Cortotem a zahrál mu, pianista ho objal a prohlásil: „Vy nepotřebujete učitele, ale publikum!“ A místo studia mu nabídl vystoupení, které sám dirigoval a dokonce jej ustanovil jako svého kolegu v porotě klavírní soutěže.

Nicméně skromný Firkušný přece jen chtěl dále studovat, a to i přesto, že již začal získávat mezinárodní jméno. Absolvoval tedy kurzy velkého německého pianisty a pedagoga Artura Schnabela, na něhož udělal velký dojem. I díky Schnabelovu doporučení získal možnost spolupráce s velkými dirigenty, jako George Szell či Erich Kleiber, což též značně pomohlo jeho další kariéře. Na prahu dvacítky již vystupoval v Rakousku, Itálii, Německu či Velké Británii. Když ukončil v roce 1931 studium Kurzovy mistrovské třídy, byl odbornou porotou jednomyslně označen za „dokonalého virtuóza“.

Protože cítil, že jeho hlavním posláním bude interpretace, opustil dráhu skladatele a zanechal i improvizací na svých koncertech. O to více studoval nová díla – ve třicátých letech uskutečnil nebývalé množství koncertů s velmi širokým repertoárem, zejména českých autorů, včetně těch soudobých. V roce 1933 uvedl za řízení George Szella Dvořákův klavírní koncert g moll (v Kurzově edici) a zahájil tak svou celoživotní cestu k prosazení tohoto opomíjeného díla do světového repertoáru. Krom toho se též spřátelil s Bohuslavem Martinů a po famózním provedení jeho druhého klavírního koncertu se stal až do autorovy smrti korunním interpretem jeho děl. Samozřejmě prosazoval též díla svého učitele Janáčka (v té době již po smrti), ale i mnoha dalších českých tvůrců, počínaje A. Dvořákem a B. Smetanou, přes J. Suka a V. Nováka až po Bořkovce, Blažka, Kvapila, Jiráka, Kaprála, Hlobila, Petrželku, Štěpána, Husu, Jana Nováka či Vítězslavu Kaprálovou, i Slováky Suchoně a Moyzese. Od třicátých let se také datuje jeho přátelství s Rafaelem Kubelíkem. Oba velikáni české i světové hudební interpretace pak společně uskutečnili mnoho úspěšných vystoupení a nahrávek. Dalším dirigentem, který pro Firkušného znamenal velký umělecký vzor a jenž značně podpořil jeho uměleckou kariéru byl již zmíněný George Szell, s nímž pravidelně spolupracoval až do dirigentova úmrtí v roce 1970.

V USA poprvé koncertoval v roce 1938. Byl tehdy ještě příliš mlád a jeho první vystoupení bylo sice úspěšné, ale nezpůsobilo očekávanou senzaci. Po návratu do země se ovšem musel konfrontovat s nastávající válečnou situací. Po rozloučení s českým publikem v roce 1939 s Českou filharmonií pod Kubelíkovou taktovkou se vydal na koncertní cestu, která vyústila v emigraci. Nejprve se ukrýval ve Francii spolu s dalšími českými umělci (J. Muchou, B. Martinů, R. Kunderou aj.) Poté se mu podařilo jen se štěstím a díky pomoci přátel dostat přes Španělsko do Portugalska a nakonec do New Yorku, aniž by tehdy tušil, že se mu toto místo posléze stane doživotním domovem. Tentokrát již nic neponechal náhodě. Nejprve se díky pomoci Sira Thomase Beechama představil na open-air festivalu v Ravinii (s Dvořákovým koncertem g moll) a po skvělém ohlasu se představil i pečlivě připraveným recitálem v Town Hall v roce 1941. Nyní se již prezentoval nejen jako virtuóz, ale skutečný mistr „par excellence“. Vystoupení získalo nadšené kritiky a respekt odborné veřejnosti, včetně velkých pianistů, kterých tehdy v USA působilo nebývalé množství (země se stala dočasným i trvalým domovem Rachmaninova, Horowitze, Rubinsteina, Arraua i mnoha dalších). Podpisem exkluzivní smlouvy s nejlepší koncertní agenturou té doby, Columbia Artist Management, Inc., se mu otevřely brány světa.

Ve čtyřicátých letech se Firkušný dokázal díky nadlidskému nasazení definitivně prosadit mezi světovou špičku. Učinil desítky veleúspěšných turné po Severní a Jižní Americe (v Argentinském Teatro Colón dokázal dokonce překonat hned několik rekordů této prestižní koncertní síně), hrál s největšími dirigenty i orchestry té doby. Do vlasti se vrátil po osvobození již s pověstí světoznámého interpreta a největšího českého pianisty všech dob. S Rafaelem Kubelíkem triumfoval Dvořákovým klavírním koncertem na 1. ročníku Pražského jara 1946. Následující ročník musel kvůli zranění ruky vynechat a v roce 1948, když se stejně jako jeho přítel Martinů těšil na uvedení premiéry skladatelova třetího klavírního koncertu (psaném Firkušnému „přímo na tělo“) přišla nečekaná zpráva o komunistickém puči. Perzekuce klavíristových přátel a kolegů, pronásledování Talicha a především smrt blízkého přítele Jana Masaryka, pošlapání a znevážení veškerých ideí masarykovské „první republiky“ přiměly pianistu k těžkému rozhodnutí se do vlasti nevrátit a zůstat v USA.

Stal se tedy americkým občanem, ale to neznamená, že by se vzdal své národnosti a kultury, z níž vyšel. Právě naopak. Stále intenzivněji propagoval českou hudební tvorbu. Na počátku padesátých let se stal autorem prvních zahraničních desek s Janáčkovou klavírní tvorbou (pro společnost Columbia), Dvořákovým klavírním koncertem (tehdy ještě v Kurzově verzi a s několika škrty, také pro společnost Columbia) i Smetanovými Českými tanci (Capitol). Dvořákův koncert přednesl například ve spolupráci s Guido Cantellim a samozřejmě uváděl i množství děl Bohuslava Martinů (premiéroval mj. 3. koncert, Fantazii a Toccatu, Etudy a Polky či Ritournelles). Ovšem nemenší respekt si získal jako interpret světové tvorby – jeho nahrávky Brahmsova koncertu d moll, či Beethovenova 3. a 5. koncertu byly kritikou zařazeny mezi nejlepší. Firkušný se také stal vyhledávaným interpretem nových děl předních amerických autorů. Gian Carlo Menotti mu věnoval svůj klavírní koncert, Argentinec Alberto Ginastera jedno ze svých nejmilejších děl - Suitu kreolských tanců, Carlisle Floyd svou Klavírní sonátu a Howard Hanson klavírní koncert. Sám Samuel Barber mu umožnil (se souhlasem Vladimira Horowitze, jenž si Firkušného také nesmírně považoval) být druhým interpretem (po Horowitzovi) jeho Klavírní sonáty a prvním, který nahrál jeho suitu Excursions na gramofonovou desku. Mezi další známé autory, jejichž díla (často přímo ve spolupráci s nimi) interpretoval patří i Carlos Chávez, Philip Glass, Francisco Mignone, Luigi Dallapicolla, David Diamond, Richard Yardumian, Virgil Thompson či Paul Reif. Pro nahrávací společnost Capitol pořídil tehdy sérii dnes již legendárních desek s Beethovenem, Chopinem, Brahmsem i Debussym. Na sklonku padesátých let zemřel jeho dlouholetý přítel Bohuslav Martinů. Mezi jeho vrcholná díla z posledních let patřil i čtvrtý koncert, zvaný Inkantace, samozřejmě také psaný pro Firkušného, který jej s úspěchem hrál po celém světě.

V šedesátých letech se již jako pianista světového jména a hvězda první kategorie rozhodl usadit. Jelikož byl již známý ve Státech jako zavilý „Newyorčan“ (v průběhu své dlouhé kariéry byl téměř každoročním sólistou místní filharmonie a častým hostem zdejších festivalů, uskutečnil také řadu recitálů a dalších vystoupení ve slavné Carnegie Hall), bylo zcela logické, že si jako své pedagogické působiště zvolí zřejmě nejproslulejší uměleckou univerzitu na světě – slavnou Juilliard School. Kromě bytu na Manhattanu si pořídil i letní sídlo ve Staatsburgu nedaleko New Yorku, kde se mohl v klidu věnovat studiu a odpočinku. V takovém místě ovšem nemohl být sám – až jako zralý muž se rozhodl oženit a pro svou manželku si přijel do vlasti. Mladičká Taťána Nevolová se mu stala nejen skvělou životní partnerkou, která se dokázala postarat jak o jeho soukromí tak pomoci s organizací jeho náročného harmonogramu, ale také matkou dvou dětí, dcery Veronique a syna Igora.

V té době se dále věnoval nahrávání – natočil úspěšná alba pro prestižní společnosti Philips (Schubert), Deutsche Grammophon (Ravel, Mussorgskij), či Decca. Pro posledně jmenovanou společnost natočil velmi ceněnou nahrávku houslových sonát Francka, Mozarta a Beethovena spolu s virtuózkou Ericou Morini, která byla nominovaná na cenu GRAMMY, stejně jako jeho spolupráce s legendárním cellistou Grzegorzem Piatigorským (Chopin, Prokofiev). Ostatně, pověst univerzálního interpreta měl již dříve, když spolupracoval s dalšími legendami – houslistou Nathanem Milsteinem (Beethoven), violistou Williamem Primrosem (Brahms) či Pierre Fournierem (první provedení violoncellové sonáty B. Martinů, nahrávka Brahmsových sonát pro Deutsche Grammophon). Pro VOX (Turnabout) natočil klavírní koncerty Schumanna a Mendelssohna. Vrátil se také k Dvořákovu klavírnímu koncertu, který nyní natočil ve vlastní úpravě, poněkud blíže k originální autorově verzi. V roce 1968 zahrál k poctě české emigrace a hudby své vlasti recitál v Carnegie Hall, na němž přednesl průřez celou českou tvorbou.

V sedmdesátých letech měl za sebou vystoupení ve více než čtyřiceti zemích světa a na nejprestižnějších hudebních festivalech. Kromě své pedagogické činnosti na Juilliard School a na letní škole v Aspenu (Colorado) se také stal častým členem porot prestižních soutěží. Sám se ovšem k akcím tohoto druhu stavěl zdrženlivě a poukazoval na to, že interpret si musí svou slávu vydobýt především na koncertním poli. Jednou též vystoupil z poroty, s jejímž výsledkem nesouhlasil. Na Juilliard School předával své zkušenosti velmi úzkému okruhu pečlivě vybraných pianistů, většinou magisterské a doktorandské úrovně. Mezi jeho žáky v rámci jeho téměř třicetiletého působení na její fakultě patřila řada velmi úspěšných klavírních virtuózů a pedagogů, mimo jiné Eduardus Halim, Carlo Grante, Yefim Bronfman, Alan Weiss, Sara Davis Buechner, Avner Arad, Sergej Edelmann, Daming Zhu, Douglas Buys, Richard Cionco, Robin McCabe. Dora Nováková – Wilmington, Ken Noda, Edith Kraft či Donna Lee. Mezi jeho soukromými studenty vynikla zejména Annlynn Miller, Anya Laurence či Nina Deutsch. Kromě svého interpretačního mistrovství jim předal také lásku k české hudbě. Mnozí z nich dále provozují a nahrávají díla našich autorů a tuto tradici dále šíří na americkém kontinentu i za jeho hranicemi i prostřednictvím své vlastní pedagogické činnosti.

Pokračoval též v natáčení a podílel se i na edici Mozartových sonát pro housle a klavír pro vydavatelství Schirmer. Jeho nahrávka Janáčkova díla (včetně „koncertantních“ děl ve spolupráci s R. Kubelíkem) pro Deutsche Grammophon byla nominována na množství cen a nyní je právem považována za klasickou. A nemenší respekt si získala série nahrávek českých klasiků, včetně Dusíka, Voříška, Tomáška, Bendy a Dvořáka (VOX - Candide). Tehdy se také Firkušný po dlouholetém zvažování rozhodl definitivně navrátit k původní podobě Dvořákova klavírního koncertu g moll (nahrávka pod taktovkou Waltera Süsskinda pro VOX). Ve spolupráci s Juilliard String Quartetem natočil Dvořákovy klavírní kvintety i kvartety s vynikajícím ohlasem (Sony Classical). Janáčkův Zápisník zmizelého uvedl spolu se slavným kanadským tenoristou Jonem Vickersem. Znovu také natočil Beethovenovy klavírní koncerty č. 3 a 5 (ve spolupráci se Steinbergem a Kempem), k několikrát plánované kompletní nahrávce bohužel nikdy nedošlo.

V osmdesátých letech se Firkušný kromě tradičních vystoupení v USA a Evropě také častěji objevoval v Asii a pro společnost Audio Lab natočil vynikající kolekci LP desek, které patří k nejžádanějším sběratelským raritám (mimo jiné s díly Beethovena, Schuberta, Janáčka, Mussorgského či Mozarta). Tehdy byl již všeobecně řazen k velkým pianistickým legendám a jeho koncerty byly vždy významnou událostí. Za svůj dlouholetý přínos pro kulturu získal také ocenění města New York. Konečně také nahrál Mozartovy klavírní koncerty, které s úspěchem interpretoval celý život (pro společnost Intercord za řízení Ernesta Boura). S úspěchem pokračoval v koncertní činnosti, především jako sólista, ale také například spolu s americkým violoncellistou Lynnem Harrellem, či Guarneri Quartetem.

Na přelomu let osmdesátých a devadesátých pro prestižní nahrávací společnost RCA Victor natočil sérii desek, zahrnující díla Janáčka, Martinů (sólové dílo i klavírní koncerty spolu s Liborem Peškem), Dvořáka (klavírní koncert s Václavem Neumannem, kvintety s Ridge Quartetem) a Francka (Symfonické variace). K tomu je třeba přiřadit písňový recitál Gabriely Beňačkové a kompletní nahrávku sonát Bohuslava Martinů s Jánosem Starkerem. Mezi poněkud kuriózní aktivity té doby patří i jeho účinkování v televizní reklamě na sportovní produkty NIKE.

Horečná aktivita na prahu osmdesátky (a mimořádně úspěšná – čtyři z výše jmenovaných nahrávek obdržely mezinárodní ocenění, včetně nominací na cenu GRAMMY) byla zapříčiněna nejen pianistovou nevyčerpatelnou energií, ale také změnami ve vlasti, které vyústily až v sametovou revoluci v roce 1989. Firkušný byl jedním z prvních, kteří byli osloveni k návratu a vystoupení na Pražském jaru. A tak se i stalo. Vrátil se po více než čtyřiceti letech a pro své vystoupení v roce 1990 si vybral 2. klavírní koncert svého milovaného přítele Bohuslava Martinů spolu s Českou filharmonií pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Ve vlasti, kam se toužil navrátit a natrvalo usadit ještě stihl přednést několik nezapomenutelných vystoupení, včetně recitálu s houslistou Josefem Sukem, provedení Dvořákova klavírního koncertu (opět s Jiřím Bělohlávkem), nebo Mozartova koncertu C dur s Rafaelem Kubelíkem. V Brně přednesl recitál věnovaný svému mistrovi, Leoši Janáčkovi, vystoupil též v rodných Napajedlech. Byl mu udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy, posléze i Masarykovy univerzity v Brně, a Řád Tomáše Garrigua Masaryka a také Janáčkovy akademie múzických umění, první udělený touto institucí.

Rudolf Firkušný byl vzorem vlastence, vždy v první řadě oddanému potřebám své vlasti. Své honoráře štědře věnoval uměleckým školám a institucím. Na Janáčkově akademii múzických umění chtěl také vést interpretační kurz zaměřený na Janáčkovo dílo, to už se mu bohužel nepodařilo. Nedokončil ani nahrávku Mozartových klavírních kvartetů s Panochovým kvartetem. Ve svém letním sídle ve Staatsburgu podlehl 19. července 1994 těžké chorobě. Po úmrtí jeho manželky o více než deset let později se jeho děti rozhodli naplnit jejich společné přání být pohřbeni ve vlasti. Díky profesorce Aleně Veselé se tak i stalo a nyní Firkušný odpočívá spolu se svou chotí na čestném místě v kruhu slavných osobností (včetně jeho učitele Leoše Janáčka) na Ústředním hřbitově v Brně.

 

© 2012 Hudební fakulta JAMU v Brně